Aktualizováno: 29.07.2018
Dnes je: 10.prosinec
Šachový klub Mohelnice
Přihlašování na "Vánoční turnaj Bludov" zahájeno
17.10.2015
Rozhovor prof. Šnajdr
Mgr. Renata Frídová

Tento rozhovor je poněkud atypický. V souvislosti s úmrtí prof. Josefa Šnajdra (28.9.2015) aktuálně otiskujeme rozhovor Mgr. Renaty Frídové (letos uplynulo 5 let od jejího skonu) z roku 1999, uvedený ve třetím čísle 3. ročníku Gambitu. Jeho obsah nám přiblíží osobnost prof. Šnajdra, jeho celoživotní přínos pro šachové hnutí a v neposlední řadě i jeho názory, které zůstávají aktuální i pro současnost.

Na svůj věk vypadáte velice svěže, nejen duševně, ale i fyzicky. Jak to děláte?

Svůj podíl na tom má jistě moje záliba v turistice. Kdysi dávno jsem si říkal, že bych se rád dožil roku 2000. A on je za dveřmi. Hodně mě drží také šachové úspěchy mých svěřenců.

Kdy jste se vlastně naučil hrát šachy a kdo vás k nim přivedl?

Narodil jsem se v Náměšti na Hané. Tam se hrály šachy Na Záložně, dnes tam bývá Memoriál J. Zbořila v bleskovce. V Náměšti bylo vynikající prostředí pro šachy. Ačkoliv jsem kolem nich dlouho chodil, neuměl jsem je. Až když mi bylo asi 12 let, přijel můj bratranec z Brna a naučil mě tahat. Po týdnu jsem ho již porážel. Pak jsme se přestěhovali a kontakt se šachem jsem ztratil. Až na FF UP v Olomouci jsem zase začal hrát. Mezi studenty se hrálo hodné, většinou jsme ale partie přerušovali a já jsem je pak doma v klidu analyzoval a nakonec jsem soupeře vždycky nějak převezl. Asi v roce 1953 jsem začal hrát s kolegou přes prázdniny dvě korespondenční partie a zjistil jsem, že to je přesně to, co mi vyhovuje.

Zůstaňme u korespondenčního šachu, který vás proslavil. Jak to bylo dál?

Začal jsem od nejzákladnějších turnajů a během pěti let jsem se probojoval do přeboru republiky, který jsem hned vyhrál. To byl VIII. přebor Československa v roce 1959. Na IX. přeboru (1961-62) jsem skončil třetí s tím, že mi k 1. místu chybělo jen 0,5 bodu. V X. přeboru (1963-64) se mi opět podařilo zvítězit. Tam se mi přihodila zajímavá věc. V jednom zahájeni jsem improvizoval a nestál moc dobře. Už jsem měl napsaný tah, ale ještě jsem ho neodeslal. Ráno jsem se probudil, vzpomněl jsem si na partii a najednou jsem viděl, že soupeř může obětovat věž a já to mám prohrané. Naštěstí jsem mohl zahrát jiný tah a partii jsem nakonec vyhrál. V letech 1966-68 Šumperk vyhrál mistrovství republiky družstev v sestavě: Šnajdr, Sikora, Žárský a Stratil.

A co vaše kariéra mezinárodního korespondenčního šachisty?

V roce 1963 p. Foglar z Pardubic jako kapitán sestavil nové olympijské družstvo, v němž jsem hrál 20 let na 1. šachovnici! Na 5. Olympiádě (1965-68) jsme nastoupili v sestavě: Šnajdr, Smrčka, Urbanec, Hýbl, Weiner, Nun a nečekaně zvitězili před Sovětským svazem a NDR. Nebyli jsme známi a soupeři nás podcenili. Byla to senzace!

Přes tento velký a nečekaný úspěch jsem měl smůlu. Na olympiádě na l. šachovnici byla možnost uhrát titul korespondenčního velmistra. Mně chyběla do titulu jen půlka bodu. Nešťastně jsem totiž prohrál se Švédem Amlindem, který nakonec zvítězil a titul velmistra získal. Nebyl jsem tehdy spokojen se svou sicilskou a zkusil jsem Caro-Kanna. Našel jsem k tomu analýzy v sovětském šachovém bulletinu od velmistra Boleslavského a použil jsem je, protože jsem tehdy neměl čas na vlastní rozbory. Po několika tazích jsem zjistil, že ta analýza je naprosto špatná a bez náhrady ztrácím pěšce. Až do 80. tahu se zdálo, že remízu udržím, ale nakonec jsem prohrál. To byla smůla.

Na 6. olympiádě (1968-72) jsme získali stříbrné medaile. I tady mi chybělo půl bodu do titulu velmistra.

Na 7. olympiádě (1972-76) jsme byli už pátí. To už se projevily moje zdravotní problémy.

Uvažoval jsem o tom, že bych toho měl nechat. Chtěl jsem se ke korespondenčnímu šachu vrátit v důchodu, ale už se mi nějak nechtělo.

Ještě v polovině 80. let jsem dělal kapitána školnímu družstvu Gymnázia Šumperk a tři roky po sobě jsme vyhráli přebor republiky škol v korespondenčním šachu. V tomto družstvu hráli: šnajdr, Vicenec, Sohr, bratři Kočl a Stratil ml.

Normu velmistra jsem nikdy nezískal, ale mistra jsem splnil aspoň 10x.

Přejdeme tedy od korespondenčního šachu k trénování mládeže. Odkdy se tomu věnujete?

Jako kantor jsem měl k dětem vždycky blízko. Svůj první šachový kroužek jsem vedl v Domě děti v Jeseníku. Tam za mnou přišel malý Sváťa Hastík. To byl veliký talent. Vzpomínám si, že jsem mu chtěl jednou ukázat nějakou skvělou kombinaci Talla. Chtěl jsem mu ji přiblížit a vysvětlit a než jsem začal, Sváťa se na pozici podíval a řekl: "Já bych zahrál Dh4…“ a hned mi tu nádhernou kombinaci předvedl.

V roce 1963 jsme přišli do Šumperka a 3 roky jsem učil na IV. ZŠ 6. a 7. třidy. Tehdy se učilo na směny. 2x týdně ke mně chodilo do kroužku přes 50 dětí! Začali jsme jezdit do Zaječic a v období 1964-66 jsme tam byli pátí, třetí a druzí.

V roce 1966 jsem přešel na gymnázium a ve své práci s mládeži pokračoval.

Kteři vaši svěřenci byli nejůspěšnější?

Rukama mi prošla řada dobrých šachistů, např. Jarda Doležel, Vicenec, Sohr, Lejsal, Tomeček, Kamler nebo Libiňáci Anděl a Jaroš. Z dalšich dobrých šachistů bych mohl jmenovat Frnku, Evu Hálkovou, Joklíka a Vodáka.

Mezi mé současné svěřence patří Honza a Ondřej Bartoňové a Helena a Štěpán Žilkovi. Štěpán zazářil ve Světlé nad Sázavou na 2. místě v mistrovstvi České republiky v kategorii H 12 a postupuje tak na mistrovství Evropy do Řecka. Ono to není tak jednoduché, protože si to bude žádat nějaké finance. Bude si muset zaplatit 15.000 Kč. Peníze žádné nemáme a pžitom hrajeme v poslední době šachy na nejvyšší úrovni. Představte si, že by příšti rok postupovali oba sourozenci. Co budou dělat, kde na to vezmou? Paradoxem je to, že máme velké úspěchy, ale když žádáme město o nějaký grant, nedostaneme ani korunu. Našim jediným pořádným sponzorem je vila Doris, ale i ta má samozřejmě omezené možnosti.

Říkal jsem si, až budu v důchodu a budu mít čas, začnu se šachu a mládeži pořádně věnovat.

Na III. ZŠ tzv. Hlucháku jsem založil kroužek. Poslední rok mám prakticky tři kroužky týdně - v úterý na Hlucháku, ve středu ve vile Doris (Dům dětí) a v pátek jsem trénink přenesl do šachového oddílu, aby se nějaký kontakt navázal. Přineslo to výsledky. Měl jsem představu, že bych měl ještě vychovat pár dobrých šachistů: Ani ve snu mě ale nenapadlo, že by mohli hrát na přeboru republiky anebo tam dokonce bojovat o medaile.

Největší nebezpečí pro mladé šachisty představuje lenost. Pravdivý je citát: "Genius je schopnost neustále na sobě pracovat." Na otázku jak se stát dobrým šachistou odpovídám svým oblíbeným výrokem: "Začít brzy, mít talent a být pokud možno holka." U děvčat totiž není konkurence tak velká. Pokud jde o kluka, aby se prosadil, musí "pracovat, pracovat, pracovat". Jiná možnost není.

Současným největším talentem je Štěpán Žilka, o kterém určitě ještě hodně uslyšíme. Líbí se mi na něm jeho intuice a smysl pro krásu partie. Kdysi se na turnajích udělovaly ceny za nejkrásnější partii. To by se mělo zase vrátit. Štěpán je dítě, ale vztah k šachu má profesionální.

Helena Žilková je také velký talent a v ženské konkurenci se jistě uplatní. Bohužel, peníze asi budou hrát čim dál vice omezujíci roli.

Jaké metody tréninku používáte?

Nejlepší metodou pro ty vyspělejší je rozebírat partie, nejlépe vlastní, z hlediska zahájeni, střední hry a koncovky. Kdo poctivě pracuje, u toho se výsledky projeví. Např. Honza Bartoň už byl postaven do družstva a vedl si prekvapivě dobře. Důležitý je při tréninku vnitřní postoj.

Jinak musím konstatovat, že vztah oddílu k mládeži nikdy moc dobrý nebyl. S výjimkou ing. Vicence. Otázka je, co bude po mně. Nějaké možnosti se rýsují, uvidíme.

Máte kromě šachu ještě jiné koníčky?

Je fakt, že pro kantora není intenzivní korespondenční šach právě nejzdravější kompenzací jeho práce. Věnoval jsem se hodně turistice. Řekl bych, že málokdo zná země české a moravskoslezské jako my dva s manželkou. Rádi cestujeme. Počítal jsem, kolik zemí jsme již navštívili a vyšlo mi číslo 41! Viděli jsme toho opravdu hodně. Mezi nejzajímavější cesty patřil zájezd do Japonska, Činy, na Island, do Egypta, Izraele a Mongolska ...

Nejsem sice muzikant, ale od studentských let jsem nadšený fanoušek operní hudby. Jednou jsem se při vyučování zděsil, jaké mezery v hudebním vzděláni studenti mají a začal jsem pro ně organizovat zájezdy do olomouckého divadla na opery. Za ty roky se uskutečnilo asi 100 zájezdů! Jestliže náš národ v něčem vynikl, tak to byla hudba. Je trapné, když se Japonci ženou na Jakobína a Čech vůbec neví, že něco takového existuje.

Co se vám na šachu vlastně tak líbí?

Šachy jsou něco jako droga. Člověk jim propadne a těžko se jich vzdává, pokud nemusí. Na druhé straně je otázka, jestli je rozumné věnovat jim tolik času. Nechtěl bych je podceňovat, ale myslím si, že když se jim mladí věnují, je jejich život bohatší a nemají pak myšlenky na nějaké hlouposti.

A jak se vám líbí časopis Gambit?

Musím se přiznat, že když jsem se na schůzi šachového svazu dozvěděl, že bychom mohli vydávat šachový časopis, tak jsem byl naprosto skeptický. Nějak jsem si to neuměl představit, Musím doznat, že jsem se mýlil. Časopis vychází a je to báječná věc.

Bylo by dobré získat víc přispěvatelů a rozšířit tak záběr. Např. mi vadí, že se nic nedozvím o šachovém životě v Zábřehu, který je šachovou velmocí. Také by neškodilo občas se něco dozvědět o tom, jak to vypadá v Jeseníku, ke kterému máme úzké vztahy. Také bych uvítal více partiového materiálu. Chápu, že někdo nemá čas nebo chuť své partie komentovat. Těm mohu nabídnout, aby mi svoje partie poslali, já je okomentuji a připravím k otištění.

© 2005-2013 otisek mohelnice